Aktualita/News

Kniha Levitation 120 stran, 95 fotografií. Kontaktujte mne, pokud máte zájem.Výstava Danza v Římě

Romantika pro pokročilé – pravdivá, leč naruby


Romantických fotek každý z nás viděl stovky, ne-li tisíce. Srdíčka, kytičky, kudrlinkové písmo, přírodní nebo urbanistické kulisy, blankytné nebe, zapadající slunce, moře, písečná pláž… a tak dále a dále. Na jejich tvorbu jsou zpracované mustry a šablony. Povedené, krásné, kýčovité, úděsné. Když se na ně zahledíme, občas nás přemohou, my se zasníme a vzdychneme Ach! Ale všechny mají jednu drobnou chybu: Osoby na nich zvěčněné žádnou romantiku samy neprožívají. Jen se jim pozorně zahleďte do očí! Jsou to civilní fotky vložené do kulis a obložené šablonami.
Chraň bůh, abych měl něco proti kulisám nebo šablonám. Šablonovitě se rodíme i umíráme, v kulisách se oddáváme, radujeme i truchlíme, šablonovitě studujeme i pracujeme, šablonovitě žijeme. Nebýt šablon, lidský život by utonul v chaosu. Naopak, z rubu mince, rebelové šablony bourají, aby místo nich vztyčili šablony nové, jen málo odlišné, ale neméně závazné. Nebýt rebelů, lidská společnost by ustrnula a posléze zanikla, jak se již mnohokrát stalo.
Ono totiž nejde o šablony či kulisy, ty jsou jen pomůcka. Podstatné je, čím ony šablony naplníme, jaký život v šablonách a kulisách prožijeme.
A s fotkami je to totéž. Prožíváme na romantických fotkách romantické chvíle? Náhodně. Skutečná, pravdivá romantika je někde jinde.
Jsem starý muž, který na lásku jen vděčně a s rozechvěním vzpomíná, místo aby se ji urputně snažil vzkřísit a nastavit. Můj čas už minul a já se s tím smířil. Ostatně bych už ani nedokázal zkrouceně sedět na nepohodlné lavičce vzdor nepřízni počasí a nýt vyznání lásky, ale pokud se mi po něčem doopravdy stýská, tak po těch krásných chvílích něžných doteků, kdy jsem romantiku tak snadno zažíval, možná jí dokonce plýtval.
Nikdy jsem nebyl drsným dobyvatelem, spíše něžným objevitelem, a mé partnerky tu mou nevtíravou topografii oceňovaly jemnými, lehounkými rtíky, když se mé nesmělé prsty a lačně rozevřené oči snažily objevovat tajemství dívčích krás, skryté oděvem a temnotou, chvíle, kdy dívka vedle mne byla neméně rozněžnělá a dychtivá, kdy naše touha jen pozvolna dosahovala svého cíle, chvíle o to krásnější, oč byly delší, nesmělejší.
Mezitím mé oči už mnohé zřely a ruce mnohé měly, jak Nohavica zpívá, ale vzpomínky mi zůstaly. Možná ne přesné, ale stále krásné. Čím dál krásnější. Zopakovat si je nedokáži, rozhodně ne jako starý muž, ale žena by mohla, jenže ne s dědkem jako jsem já. Nevěříte? Tak si představte. Sedíte v temné místnosti nedostatečně oděná, možná zcela nahá, a po těle vám klouže světelný paprsek. Na některých místech prodlévá, jiné jen zběžně prolétne, hladí, ale netiskne, nesvírá, skutečně jen něžně hladí. Vnímáte jej spíše myslí než pokožkou. Není to na moment, ale na delší chvíli, vy nesedíte strnule, ale uvolněně, klidně můžete i spočinout. Nevadí, když se pohnete, nevadí, když se necháte unést krásou a něhou okamžiku a zavřete oči, nevadí ani, když vzdychnete, dokonce ani když se zachvějete. Možná v nestřežené chvíli paprsek vnikne i tam, kam by neměl, tam, kde je jakékoliv bádání zapovězeno, ale vy ho necháte, jen tak pro radost, pro úplnost, ale hned „HUŠ, mazej zpátky, nestydo!“
Je to tak trochu, pro přiblížení, jako když světluška z Rajecké doliny místo bylinkám svítí nahotinkám.
Nakonec uslyšíte lehounké cvaknutí, vy se upravíte a vrátíte k běžným povinnostem, jen vzpomínka na tu krásnou romantickou chvíli vám zůstane uzavřena v mysli. A protože se ona romantika odehrála před fotografickým přístrojem, zůstane vám ještě hmotná připomínka. Žádná srdíčka ani západ slunce na písečné pláži, žádné kytičky, žádné unylé úsměvy. Tmavá plocha, ze které jakoby náznakem vystupují části vašeho těla, ale neúplně, nesměle, neostře, neidentifikovatelně.
Romantika uvnitř, romantika naruby, romantika pro pokročilé, romantika nearanžovaná, nevylhaná, romantika prožitá, na kterou se rádo vzpomíná.
A tu romantiku a rozechvění si odnesete v sobě, jak je, tedy naruby, v sejfu jako ta nejkrásnější ženská tajemství, a čas od času si ji obnovíte pohledem na onu fotografii. Klidně může viset na zdi, všem na očích, v obýváku. Nikomu není třeba cokoliv vysvětlovat, je to čistě jen a jen vaše věc. Ani fotograf, který to spáchal a celou dobu byl přítomen, konec konců nemusí nic tušit. Tajemství, romantické tajemství všedního dne, tajemství krásných, tajuplných dam, pravdivé jako jejich životy. Krása naruby. A jen vy víte, jak krásné… No řekněte, není to úchvatná představa, být obletována světluškou? Přímo pohádková! Může být něco ještě nádhernějšího?
Jen nesmíte nic chtít po dědcích jako jsem já. Zkazily byste si chuť.
Vratislav Mlčoch